Letošní ročník druhého turnusu tábora na Borači sledoval příběh čtyř hrdinů z filmu Madagaskar: lva Alexe, zebry Martyho, hrošice Glorie a žirafy Melmana. Hned po příjezdu do newyorské zoo, za jejímiž branami nás hrdinové nadšeně uvítali, se malí i velcí návštěvníci rozdělili do smeček ke svému oblíbenému hrdinovi, po jehož boku potom trávili zbytek příběhu. Prohlídka zoo nám nějaký čas zabrala, navštívili jsme výběh tučňáků, od nichž jsme se učili špionáži, výběh lvů plný tanečních kreací, výběh opic kradoucích turistům předměty či výběh žiraf, které si po vzoru Melmana dokáží samy diagnostikovat takovou nemoc, o které se zrovna dočtou v novinách. Prohlídku nám překazilo zjištění, že se Marty jedné noci rozhodl ze zoo utéct do své vysněné divočiny. Jako správní parťáci jsme se i za tmy vydali na záchrannou akci, která kromě překonání divoké řeky zahrnovala i rozluštění hádanek, kterou linkou spletité sítě podzemního metra se vydat, abychom se dostali za Martym na nádraží.

Co přesně se pak na nádraží stalo, si nikdo z nás pořádně nepamatuje. Probudili jsme se až uzavření v bednách na cestě do neznáma (v našem případě na africkou napodobeninu hradu Pernštejn). Drželi jsme připoutaní jeden ke druhému spoustu kilometrů, avšak po drobné strkanici se celá souprava beden převrátila a my nakonec skončili jako ztroskotanci na neznámém pobřeží. Naši nejstarší se však jen tak něčeho nezaleknou, a tak vzápětí pod jejich tlapami vzrostl totem, jenž měl přivolat pomoc. Kouřové signály už si však příliš neprocvičili, takže když pod totemem křísli kameny… lehl popelem. Brzy padla noc, během níž jsme pořádně vyhladověli. Ráno tedy nezbývalo než se vydat na průzkum vnitrozemí. Nečekaly nás tam vyloženě obložené stoly, na jaké jsme byli zvyklí ze zoo, ale zato na nás číhalo množství místních predátorů, od malých lemurů až po veliké gorily. Museli jsme jim proto ukázat, kdo je tady lvem, králem džungle. Brzy jsme se spřátelili s místními obyvateli lemouny, avšak nastal čas pokračovat dál, jelikož ostrov, který místní nazývali Madagaskar, nebyl naším domovem. Oproti tomu byl ale domovem mnoha ztroskotaných letadel, a tak jsme sesbírali součástky, jedno z nich opravili a opět vyrazili na cestu. Tentokrát už však ne po vodě, nýbrž vzduchem.

Cesta byla delší, snad třídenní, ve vzduchu jsme poněkud ztráceli pojem o čase a prostoru. Někteří z nás dostali vzdušnou nemoc, která se například u lva Alexe projevila tím, že všude kolem sebe viděl kamery České televize, kterými býval dříve obklopován v domovské zoo. Byly to však jen odlesky kapiček vody deštivých oblak. Silná bouřka postupně útočila na náš letoun, až ho nasměrovala přímo k zemi a znovu jsme ztroskotali. Životu afrického safari jsme přivykli poměrně snadno, protože jsme se zde shledali s dávno ztracenými rodinami.