Všechno to začalo ještě v Brně, když nám do schránky přišlo vzácné psaní. Pozvánka na zásnubní hostinu Alenky a Hamishe. Text byl napsaný v hádankách, ale po chvíli přemýšlení bylo vše jasné a mohli jsme začít s přípravami a balením.
Podle instrukcí z dopisu se nás jednoho dopoledne sešlo několik desítek na Královopolském nádraží, odkud jsme se společně přesunuli na vzácnou hostinu. Po přivítání a ubytování jsme se konečně dostali k samotným zásnubám. Před zástupem hostů Hamish před Alenkou poklekl, předal ji zásnubní dary, které jsme jim přivezli a vytáhl prsten s vzácným kamenem. Reakce, které se dočkal, ho ale nemile překvapila. Alenka totiž místo odpovědi na životní otázku utekla za věčně spěchajícím králíkem, kterého viděla pobíhat po okolí. Nám bylo jasné, že chceme vidět to, co uvidí i Alenka, proto jsme se rychle vydali za ní. My jsme utíkali za Alenkou, Alenka utíkala za králíkem. Najednou už nikdo neutíkal, ale padal. Padali jsme králičí norou, ve které kolem nás proletělo několik zvláštních předmětů, které jsme si hravě zapamatovali a objevili se v říši divů. Po Alence a králíkovi ani stopy, tak nám bylo jasné, že se odtud jen tak nedostaneme, proto bylo potřeba trošku prozkoumat okolí. Začali jsme tedy obhlídkou místa, ve kterém nás ubytovali. Zajímavé prostory jako Labellfix, Macafix, nebo Ignisfix a v nich ještě zajímavější lidé. Ještěže jsme je ale potkali, získali jsme od nich totiž výměnou za pár informací klíče, které, jak jsme zjistili později, byly potřeba pro vysvobození dvou kouzelníků.
Byl to ohromující svět. Ochutnali jsme nápoj, po kterém se člověk zmenší a koláček, po kterém se umí zase zvětšit. Všechno tady bylo možné, byli jsme přeci v říši divů. Hned první ráno tu ale nebyla příliš dobrá atmosféra. Ze Sitfixu, totiž z místní umývárny, která byla celá omotaná řetězy a zamčená zámky, se ozývaly nešťastné hlasy. Přiřadit správný klíč k zámku a odemknout celý Sitfix nám sice chvíli trvalo, ale podařilo se. Uvnitř byli dva blázniví kouzelníci, kteří se zde ocitli díky tomu, že jeden z nich popletl přenášecí kouzlo, když se snažili prchnout od Srdcové královny. Když se dozvěděli, že jsme přišli s Alenkou a chceme s ní prožít dobrodružství, rozhodli se nám pomoct. Nejdřív nás legračními karetními triky rozdělili do několika družin, a pak nám darovali parádní podkolenky a trička, abychom se prý mezi sebou rozeznali.
V pěti odhodlaných družinách – Secures rutra (♠), Crystallini (♦), Fustibus (♣), Cor meum (♥) a Špunti (☻) jsme se pak vydali na průzkum širšího okolí. V nedalekém lese jsme potkali postavičky jako Zajíce Březňáka, Myšku Malinkulu, nebo Tydlíky a zjistili, o co tu vlastně jde. Srdcová královna násilím převzala korunu a ovládla celou říši divů. Bílá královna, které trůn právem patří, se pokoušela vyhledat a vycvičit Alenku – šampióna, který podle předpovědi Orákula dokáže skolit Tlachapouda.
Zaslechli jsme, že večer nás navštíví Kloboučník, tak jsme mu připravili příjemné prostředí, rozdělali oheň a uvařili čaj. On nám za to prozradil, že Alenka právě bloudí po okolí a hledá Absolema. Protože už byla tma, s hledáním Alenky nám pomohl Šklíba, kterého jsme pozorovali, jak se objevuje a zase mizí. Když jsme ji našli, došli jsme společně za Absolemem, který ale vážně pochyboval, že je to ta pravá Alenka.
Velmi vypjatá situace taky nastala, když jsme potřebovali Alenku schovat před vojskem Srdcové královny v čele s Rytířem Staynem. Hledali jsme správné ingredience, ze kterých bychom uvařili Pilšavér – nápoj, kterým bychom Alenku zmenšili a lépe schovali. Než jsme našli správné příchutě, degustovali jsme toho opravdu hodně a nakonec, i díky pomoci ohaře Bayarda, byli úspěšní. Už nám chyběl opravdu jen malý kousek, abychom se dostali až k zámku Srdcové královny. Cesta byla plná nástrah, jako jsou legové kostky, nebo mydlinky jaru, ale do království, ve kterém žili opravdu zvláštní poddaní, kteří celý život něco předstírají, jsme dorazili. Věděli jsme, že se někde tady ukrývá Vorpálový meč, který jsme potřebovali získat. Jen ním totiž Alenka může zabít Tlachapouda. Proto jsme to tady opravdu důkladně prozkoumali. Meč se nakonec nacházel až několik kilometrů od hradu, kde ho střežil Pentlochňap. Toho jsme ale přelstili a dosazením získaných číslic do rovnice jsme vyluštili kód k truhle, ve které byl meč uschován.
Zatím jsme ve všech úkolech byli úspěšní a dařilo se nám. Proto jsme se odměnili koupákem, sprchou a nějakou dobrotou z občerstvení. Večer jsme si udělali pohodičku a promítali film. Jaký jiný než Alenku v říši divů. Odpočinek je taky důležitý.
Načerpání nových sil jsme hned využili při přesunu na hrad Bílé královny. Část cesty jsme jeli na Pentlochňapovi a udržet se na dřevěném surfu, nebo letních sáňkách bylo místy hodně náročné. Když jsme do království dorazili, zjistili jsme, že Srdcová královna očarovala tu naši, Bílou. Použila na ni kouzlo množení a místo jedné královny jich bylo skoro padesát. Tu správnou se nám podařilo odhalit pomocí indícií, které jsme našli. Večer jsme na oslavu uspořádali soutěž Říše divů má talent, ve které jsme viděli spoustu odvážných a zajímavých vystoupení. Dobře jsme se pobavili, ale bylo potřeba vyřešit další problém. Zmenšit Alenku, která u Srdcové královny snědla Upelkuchen, po kterém se mnohonásobně zvětšila. Znovu jsme tedy museli uvařit Pilšavér. Vycucané prsty, dvě lžičky zbožného přání, ždibec červího sádla, tři groše z Umrnovi kapsy, pár masařek. To všechno jsme si na stanovištích vybojovali, a nakonec, s pomocí Bílé královny, trochu povařili. Povedlo se, Alenka byla zase tak akorát. Ani velká, ani malá. Vábivá vůně lektvaru přilákala otravné mouchy, se kterými jsme ale rychle zatočili. Vybavili jsme se pálkami a všechny odehnali. To se nám zalíbilo tak, že jsme v tom uspořádali turnaj a zahráli si Brännball. Při večerním zpívání u ohně se na nás přivalila bouřka, tak jsme se na další úkoly šli raději pořádně prospat. Déšť pak vydržel celý den, ale to nám nezabránilo, abychom společně se Šklíbou pomohli Kloboučníkovi ze zajetí Srdcové královny. Odhalili jsme totiž jeho vězeňské číslo, podle kterého se snadno dala najít jeho cela. Pro bezpečný odchod z království jsme museli použít správnou cestu. Tu jsme vybrali po uvážení získaných informací a nastavení správné kombinace strážců, kteří cesty hlídali. Někteří se totiž dali uplatit zásnubními dary, které měla Alenka stále u sebe. Zjistit ale kteří to jsou, nebylo vůbec jednoduché.
Alenku jsme dovedli k Bílé královně, získali jsme Vorpálový meč, Kloboučníka zachránili z vězení a Nádherňajs, tedy den, kdy má Alenka skolit Tlachapouda, se blížil. Proto bylo potřeba vybrat z našich řad šampióna. Nejprve jsme se všichni poprali o výhodu v závěrečné bitvě v karetní válce. Následně jsme si každý ve své družině zvolili jednoho šampióna, kterého nasadíme proti Tlachapoudovi. V rozhodování nám pomohlo zkoušení různých druhů střelby, například z foukaček, luku, praku, nebo hod municí. Jedna z těchto variant se totiž objeví v závěrečné bitvě.
Před přesunem na bitevní pole nás Kloboučník pozval na večeři. Všichni jsme se parádně najedli. Připravil pro nás totiž opravdu vynikající hostinu, na které se objevily velmi lahodné pokrmy. Pak už jsme se ale sbalili a vyrazili na cestu. Tři dny nám trvalo, než jsme ve čtyřech skupinkách, rozdělených podle věku, došli na to správné místo. Mezi tím jsme spali pod širým nebem, nebo ve stanu a vařili si na ohni, potkali spoustu zajímavých míst, zřícenin a přírodních úkazů.
Když jsme konečně dorazili na bitevní pole, plní odhodlání jsme dál stáli za Alenkou. Nejdřív jsme si museli zopakovat a uvěřit šesti nemožnostem, které představovaly šest úrovní, přes které jsme se potřebovali dostat, abychom zvítězili nad Tlachapoudem a Srdcovou královnou. Že existuje nápoj, který zmenšuje, jsme dokázali vyluštěním obrázkových šifer. Koláč, který zvětšuje jsme odhalili jak jinak než pořádným zvětšením dalekohledy. Že zvířata mluví, to jsme si ověřili poslechem a rozluštěním několika písní. Kočky umí mizet a úplně nejlépe jim to jde v bazénku plném molitanových houbiček. Že říše divů je skutečná jsme potvrdili zodpovězením několika otázek o místech, která jsme po cestě navštívili. Poslední nemožnost, utnout hlavu Tlachapouda, jsme zvládli jen tak na půl. Pěkně jsme ho vysílili, když do něj naši šampióni stříleli z praků, takže Alenka bez problémů zvládla dát poslední ránu a pořádným seknutím Vorpálovým mečem opravdu utnula jeho hlavu.
Po vydatném a dlouhém odpočinku nás čekal den plný oslav. Nejdřív jsme vyšli na lov zvěře, abychom si večer mohli udělat pořádnou vítěznou hostinu. Nechyběla ani kulturní vložka v podobě krátkých divadelních představení. Konečně jsme se dočkali a zatancovali jsme si s Kloboučníkem Futrovák a vůbec jsme protančili půl večera.
Moc času nám v říši divů už nezbývalo, proto jsme odměnili ty, kteří se o záchranu říše zasloužili nejvíc a u slavnostního ohně se rozloučili. Další den nám nezbývalo nic jiného, než dopít lahvičku s Tlachapoudovou krví a přenést se zpět do reality. Někteří museli zamáčknout slzičku, přeci jenom jsme těch dobrodružství tady prožili opravdu hodně. Ale to k tomu patří. Aspoň víme, že máme za sebou dobře odvedenou práci s výbornou partou a příští rok se tady určitě sejdeme, abychom pomohli zase někde jinde.