Letos se náš tábor proměnil v pořádné padoušské doupě. Vše začalo příjezdem do Sirotčince pro osiřelé dívky, kde se z nás okamžitě stali mimoni – malí, poslušní (no, aspoň občas) pomocníci těch největších záporáků, jaké svět zná. Kdo je ale tím nejzlejším z nich? Rozhodnout měl konkurz na nejlepšího padoucha, který vyhlásila přísná, elegantní a nesmlouvavá šéfová Velepadoušské asociace – Hildegarda von der Penízevšechno.

Po vybalení a krátkém seznámení jsme se rozdělili do čtyř skupin podle toho, komu budeme během konkurzu sloužit. Každý padouch měl teď kolem sebe svůj tým. Gru dorazil i se svou dcerou Edith, El Macho přivedl syna Antonia a Margo, Vektor se pochlubil Agnes a Baltazar Bratt přicupital bok po boku s Gruovým dvojčetem Druem a Lucy. Mimoni vymysleli názvy a pokřiky svých gangů a večer na červeném koberci přišla velká sláva – představení padouchů i jejich věrných. A protože oslavy jsou pro padouchy stejně důležité jako loupeže, nechyběl ani zpěv a první pořádná pařba.

Druhý den jsme se museli odlišit i vizuálně. Každý mimoň si vyrobil vlastní týmové tričko – bez toho by přece žádný zloduch nepoznal, komu patří. Počasí nám sice dopoledne nepřálo, ale hry v hangáru to vynahradily. Když se odpoledne vyjasnilo, šlo se na první velkou zkoušku – vykrást banku. A protože se při dělení kořisti padouši pohádali, museli jsme svědčit i velkému souboji. Naštěstí se všechno vysvětlilo a konkurz pokračoval dál.

Postupně jsme získávali artefakty, tančili v kasinu, zachraňovali bananátor (bez něj by přece nebyla snídaně!) a dokonce jsme se vydali i na pořádnou výpravu až do Kuřimi, kde jsme se vyřádili v aquaparku. Sportovní a logické soutěže střídaly noční hry, zpívání u ohně i legendární branballový turnaj, do kterého se zapojili i vedoucí.

Jenže – padouchů si všimla AVL (Anti-velepadoušská liga) a na tábor přijel sám její ředitel Silas Velezadek. Najednou jsme museli předstírat, že jsme hodní – roznášet poštu, pomáhat, tvářit se jako obyčejní občané. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to. A když Silas odjel, oslava mohla pokračovat.

Blížil se závěr tábora a s ním i Velká finální mise. Poslední artefakt jsme získali při vlajkovce, otestovali jsme své schopnosti ve vězení a už zbývalo jen rozhodnout, kdo bude tím pravým Velepadouchem. Napětí by se dalo krájet – každý padouch bojoval statečně, každý gang měl své silné momenty. Ale když Hildegarda zvedla ruku, bylo jasno: Baltazar Bratt a jeho mimoni!

Sláva vítězům, čest poraženým – a hlavně zážitek pro všechny. Jenže v tu chvíli se stalo něco nečekaného. Ostatní mimoni se vzbouřili a hlasitě žádali, aby se i oni mohli účastnit Závěrečné mise. Po chvíli naléhání jim to Hildegarda nakonec povolila – a tak byl konkurz zachráněn pro všechny.

Následoval Den naruby, kdy si program připravily nejstarší děti a vedoucí se na půl dne proměnili v malé mimoně. Bylo to pěkné zakončení společných dní. Ale úplný konec nás teprve čekal – nadešel čas vydat se na Velkou závěrečnou misi.

Tentokrát šlo o maxi loupež – museli jsme přelstít místní ochranku a ukrást co nejvíce cenností. Pomohly nám k tomu naše získané artefakty: artefakt síly, neviditelnosti, zmenšovač i přibližovač, které dodávaly speciální schopnosti a proměnily hru v opravdové dobrodružství. Mise byla úspěšná a nic nám tak nebránilo pořádně to oslavit u závěrečného ohně.

Ráno už nás čekal návrat do reality. Sbalili jsme si věci, zamávali sirotčinci a vydali se zpět do Brna – do každodenního života plného mimoňských povinností. Ale zážitky z tohoto padoušského léta zůstanou v našich hlavách a srdcích ještě hodně dlouho.